Má dvanáctiválcový motor, náhon na všech šest kol a jede až 170 kilometrů v hodině.
Seznamte se Tatrou 815 6×6, kterou zachránili čeští nadšenci. Radomír Jahelka, Petr Holeček a Milan Werner unikátní vozidlo upravili na „fakultativní obytňák“ pro 9 lidí.
„Tatrovce nejvíc svědčí rozbité polní cesty. Ty její podvozek žehlí,“ popisuje nadšený ctitel kopřivnické značky Petr Holeček. Za volantem Tatry 815, která v roce 1988 jela v ostrém závodním tempu slavný Dakar, se jeho slova potvrzují.
Náklaďák letí po polní cestě, ochotně se pouští do zatáček a jde za plynem. Kabina se naklání, v zatáčkách je šestikolka na hranici smyku. Na téměř čtyřicet let starý stroj parádní výkon. Podle stavu cesty a ručičky tachometru by laik očekával, že posádka bude tlouct hlavami o strop kabiny. Nic takového se ale neděje.
O tatrovce její zachránci s nadsázkou říkají, že byla „napadena Francouzem“. Předposlední majitel totiž náklaďák používal jako doprovodný vůz pro výpravy do severoafrické pouště. A k tomu účelu jej i náležitě upravil.
Po více než třiceti letech se ale vůz vrátil do Česka a prošel renovací.
Stojíme před poněkud atypickou Tatrou 815, patrně jedinou svého druhu v České republice. Kde se tady vzala?
Radomír Jahelka: Našli jsme ji u francouzské majitelky, jejíž zesnulý manžel se věnoval Dakaru a výletům do pouště. Původní nabídka zněla, jestli nechceme obytný náklaďák. Vlastně takový karavan… Přitom se jedná o jedno ze sedmi aut, která byla vyrobena během roku 1987 jako doprovodná vozidla pro TSO (Thierry Sabine Organisation, společnost pořádající závod Paříž–Dakar, pozn. red.). Od prvních závodních speciálů Ostrý I a Ostrý II se lišila minimálně. Doprovodné tatrovky měly stejný podvozek, podobně výkonný motor. Šlo o ostrá závodní auta, protože podle tehdejších regulí se doprovodné náklaďáky účastnily soutěže. Údajně jelo toto vozidlo na Dakaru 1988 s posádkou Alaina Piateka a mělo dojet na 13. místě mezi náklaďáky.
Proč si Francouzi vybrali jako ostrý doprovod zrovna kopřivnické tatrovky?
Petr Holeček: To začalo při prvním startu vozů Tatra na rallye, kdy soutěžní speciály Ostrý I a Ostrý II sice dojely mimo kvalifikaci, ale podařilo se jim zachránit celý závod. V solisku totiž zapadli nejen soutěžící, ale i zásobovací náklaďáky s palivem. Tatrovky konvoj soliskem protahaly. Tatrováci dokonce dostali medaile za fair play. Pořadatelská organizace TSO na základě tohoto výkonu objednala sedm kusů identických aut, která měla dvanáctiválec a podvozek 6×6. Tedy taková, jako tady vidíme před sebou.
Takže je to ostrý závodní stroj. Jak rychle se s touto tatrovkou dá jet?
Radomír Jahelka: Záleží, co řidiči dovolí jeho cit a strach… (smích) Konstrukční rychlost je až 170 kilometrů v hodině, což jsme empiricky ověřili.
Dakarské Tatry 815 z osmdesátých let poháněly dvanáctiválce. Vy jste náklaďák našli s původním závodním motorem?
Radomír Jahelka: Ano, přivezli jsme jej s touto pohonnou jednotkou. Během renovace vozu jsme jej ještě trochu výkonnostně upravili.
Předpokládám, že směrem k vyššímu výkonu…
Radomír Jahelka: Ano, protože náš kamarád Milan Holáň, který spolupracuje s Lopraisovými, přišel s pár nápady. Milan Holáň auto znal. Servisoval náklaďák pro původní francouzské majitele. Měl pro ně připraveno pár vychytávek, ale nikdy nebyl čas je realizovat. Takže na zlepšení výkonu došlo až při renovaci v Česku. Technicky šlo o instalaci mezichladiče stlačeného vzduchu, zvětšení komor na turbech a taky přidání jedné lopatky na každém turbodmychadle.
Motor jste nechali přeměřit ve zkušebně. Kolik tento dvanáctiválcový veterán nakonec dával výkonu?
Radomír Jahelka: Naměřili jsme 350 kW.
Jaký byl nálezový stav vozu? Vy říkáte, že je to tatra „napadená Francouzem“. Proč? V jakém stavu vůz byl?
Radomír Jahelka: Auto vypadalo stejně jako dnes. Design, který získalo od francouzského majitele, jsme zachovali. „Napaden Francouzem“ říkáme proto, že původně z továrny vyjel vůz se střední kabinou a valníkem. Tedy normální náklaďák. Francouzi zvýšili kabinu a udělali průlez do zadní části. Přesněji řečeno uřízli zadní část kabiny, kde pokračovala pevná nástavba.
Petr Holeček: Šasi a motor byly víceméně v pořádku. Překvapení nastalo u nástavby. Francouzský majitel s autem jezdil do pouště, takže neřešil déšť či vlhkost, a tak nástavbu postavil doslova ze dřeva.
Takže jste zjistili, že máte náklaďák s dřevěnou obytnou boudou?
Petr Holeček: To jsme zjistili až poklepem na místě. Z fotografií jsme tento stavební materiál neidentifikovali.
Historii starého náklaďáku, pro který jste cestovali do Španělska, jste vůbec neznali?
Radomír Jahelka: Ne, neznali. Přímo z místa jsme kamarádovi z Tatry Kopřivnice poslali fotku výrobního štítku motoru. Téměř obratem se ozval s tím, že se jedná o jeden ze sedmi ostrých doprovodů vyrobených pro TSO.
Dochovaly se z této sedmičky ještě další vozy?
Radomír Jahelka: Ano, jedno provozuje Francouzka, která jej přestavěla na obytný vůz. Její obytná nástavba vznikla z chladicího vozu. S takto upravenou tatrovkou procestovala Afriku a Jižní Ameriku (její facebookové stránky) Další vůz se údajně nachází ve Frenštátu pod Radhoštěm.
Přijela tatrovka „napadená Francouzem“ do Česka po vlastní ose?
Radomír Jahelka: Parkovala pod Malagou, asi 100 kilometrů od Gibraltaru. My jsme moc nevěděli, do čeho jdeme. Měli jsme proto předjednaný odtah do Česka, ale nakonec to nebylo potřeba. Vlastně to bylo neskutečné. Původní majitel byl více než rok po smrti. Přišli jsme k autu, klíčky byly v zapalování. Když jsme klíčkem otočili, rozsvítily se kontrolky. Změřili jsme olej v motoru a zkusili nastartovat. Zhruba za 15 vteřin motor naskočil. Když jsme uslyšeli jeho zvuk, začali jsme tušit, že to není obyčejná tatrovka přestavěná na obytné auto…
Co všechno jste na voze repasovali?
Petr Holeček: Náklaďák jsme rozebrali doslova do šroubku s výjimkou přední nápravy. Zjistili jsme například, že jedna z polonáprav vzadu je ohnutá – bylo potřeba ji vyměnit.
Kolik času si tato rozborka a sborka vyžádaly? Máte to spočítané?
Petr Holeček: Velmi hrubě. Scházeli jsme se o víkendech a trvalo nám to tři roky. Občas se nám podařil prodloužený víkend nebo pár dní v kuse o prázdninách…
Kolik manželství to nepřežilo?
Petr Holeček: Zatím všechna drží. Naopak to rodiny stmelilo, protože je tatrovkou vozíme na expedice. Ostatně to byla hlavní výmluva, proč trávíme tolik času mimo domov – že stavíme rodinný obytňák… (smích)
Kolik tento expediční speciál uveze na palubě cestovatelů?
Petr Holeček: Devět, v technickém průkazu máme zapsaných devět sedaček. Optimum na cestě se pohybuje mezi 6 a 7 cestovateli.
Kde všichni ti lidé spí?
Petr Holeček: Na střeše jsou dva expediční stany, tam se vyspí pohodlně čtyři dospělí. Další čtyři místa jsou v obytné nástavbě, kde je možné rozložit sezení. Devátý nocležník se může natáhnout na průběžná sedadla v kabině.
Když jste vůz renovovali, chtěli jste zachovat i jeho nákladní schopnosti. Dopadlo to?
Petr Holeček: Ano, obytná část je vysunovací zadním čelem. Stačí ji odkurtovat, vyndat šrouby a je z toho čistokrevný doprovodný náklaďák.
Obytná část mi připomíná klasické obytňáky. Co jste do ní namontovali?
Petr Holeček: Je tam naftový vařič: sklokeramická desta, pod kterou hoří nafta. Výborná věc pro expediční auta, protože vařič si bere palivo z nádrže a nemusíte po autě natahovat trubky s plynem či jiným médiem. V interiéru jsou tři topení, opět naftová, umíme si vyrobit i teplou vodu. Na víka stanů jsme instalovali solární panely, takže produkujeme i elektřinu. Auto se při renovaci rozebralo do šroubku a posledního ozubeného kolečka. To musela být pořádně velká garáž, kde se taková operace dala provést!
Radomír Jahelka: Pracuji ve firmě Kobit ve Slatiňanech. V její dílně jsme mohli auto rozebrat, repasovat a znovu postavit, za což patří majitelům velký dík. Vzalo nám to pár let života.
Kobit vyrábí hasičské nástavby. Co to obnáší?
Radomír Jahelka: Nakoupíte holý podvozek a na konci dodáváte kompletně vybavený a funkční hasičský vůz. To děláme ve Slatiňanech. Jinak Kobit Holding vyrábí komunální techniku, techniku pro armádu a vše, co se týká přepravy kapalin.
Renovace skončila. Co teď? Pojede tatrovka rovnou do muzea?
Petr Holeček: Ne, už dvakrát projela Balkán. Vyzkoušela si starou známou roli doprovodného vozidla na jedné rallye v Polsku. Letos bychom chtěli vyrazit na expedici do Tuniska. A máme v plánu se vrátit na Balkán, kde je možné legálně jezdit mimo asfalt.
Vy jste dlouho jezdil s tatrovkami v africké Angole. Jaký terén tatrováckému podvozku nejvíc svědčí?
Petr Holeček: Tatra nejlépe jede na něčem, co připomíná naši polňačku. Zvlněná šotolina, něco jako cesta k JZD. Takový terén tatrovácký podvozek s centrální nosnou rourou žehlí tak, že auto může jet téměř v násobcích rychlosti klasického náklaďáku s žebřinovým rámem (více čtěte ZDE)
Když jedete svižně mimo asfalt, kolik vůz spotřebuje paliva?
Petr Holeček: Na Balkáně jsme se celé dny pohybovali mimo asfalt, případně po rychlé šotolině. Propojovací úseky vedly po asfaltu. Tam nám spotřeba vycházela těsně pod 40 litrů na sto kilometrů. Pokud se vůz pohybuje po silnici a nedupete na plyn, padá spotřeba někam ke 30 litrům.
Jak velkou zásobu paliva si vozidlo veze?
Petr Holeček: Dvě 350litrové nádrže nafty.
Je to největší obytná expediční tatra v provozu?
Petr Holeček:Tím si nejsme úplně jistí. Ale každopádně je to nejrychlejší expediční vůz Tatra v Česku.
Anet a Tomáš Málkovi – o cestování obytnými auty jen nepíšeme, my ho žijeme! Naše obytná dodávka Manny (podle mamuta z Doby ledové :)) je plnohodnotnou domácností, roky 2021 a 2024 jsme v ní strávili téměř celé. Tomáš je vystudovaný kulturní historik a profesí novinář a manažer. O cestovaní a obytných autech píše už mnoho let, založil cestovatelskou facebookovou skupinu, na serveru lidovky.cz např. založil rubriku Nomádi. Anet je atestovaná všeobecná lékařka, první skutečný obytňák zdědila po své pratetě, která ji tuto vášeň úspěšně předala. Psala cestovatelské články pro blog vansafe.cz nebo kondice.cz a založila projekt o poruchách příjmu potravy. Jsme ambasadoři camperguru.com a podílíme se na cestovatelských akcích.